Mistra tesaře na stavbě jen tak neuvidíme, říká ředitel volyňské školy
Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola Volyně vzdělává budoucí tesaře a truhláře už 156 let. O rozvoj školy i budoucích řemeslníků v posledních 30 letech pečuje usměvavý, ale respekt vzbuzující ředitel RNDr. Jiří Homolka. Popovídali jsme si s ním o zlatých českých ručičkách, zájmu mladých o řemeslo a také o tom, kde po 30 letech stále bere inspiraci a motivaci pro svou práci. Rozhovor vznikl v rámci oslav 15 let Nadace dřevo pro život, během nichž Vám chceme představit nejen naši nadaci, ale také naše dlouholeté partnery. Mezi ně zcela jistě patří i VOŠ a SPŠ VOLYNĚ vedená právě panem Homolkou.
V zakládající listině Vaší školy z roku 1864 se dočteme, že: bylo ustavičně u veřejném mínění nářky na kleslost zanedbaného řemeslnictva Českého slyšeti. Řešíme tedy v českých zemích už 156 let stále stejný problém? A je to vůbec problém? Nebo normální stav?
Problém s řemesly a řemeslnickou prací doprovází celé české školství od dob, kdy jsme ještě byli součástí rakousko-uherské monarchie. Je skoro jisté, že v této době vznikají zvěsti o „zlatých českých ručičkách“ a přísloví „o řemeslu, které má zlaté dno“, neboť řada zručných řemeslníků z českých zemí se podílela na výstavbě hlavního města monarchie. S rozvojem nových technologií na konci minulého století a celkovým odklonem společnosti od manuální práce se situace z pohledu odborného školství mírně zhoršila.
Řada uchazečů pod vlivem médií začala upřednostňovat humanitní a ekonomické obory, které bylo možné vystudovat s menší časovou náročností a mnohdy s výrazně nižšími nároky na stále méně oblíbené přírodní vědy, zejména fyziku a matematiku. Navíc ve školství, které se vyznačuje vysokou setrvačností, se jen obtížně uplatňují prvky tržního hospodářství včetně „všemocné ruky trhu“. Dnes jsme svědkem důsledků těchto neuvážených kroků, kdy řada profesí je jen velmi obtížně uplatnitelná na trhu práce a naopak některých profesí je katastrofální nedostatek. Ale jsem optimista a věřím, že se díky podobným vzdělávacím institucím jako je naše podaří nakonec celý proces zvrátit správným směrem.
V čem se dřevěné stavění jako řemeslo za dobu existence Vaší školy nejvíce změnilo? Jaké změny vnímáte pozitivně, jaké negativně?
Největší změny přinesl rozvoj nových technologií, který zvyšuje tlak na rychlost a přesnost výstavby, a rostoucí nedostatek kvalifikované pracovní síly. Bude čím dál větší zvláštností vidět na stavbě mistry tesaře, kteří s dokonalými znalostmi goniometrických funkcí a praktickými zkušenostmi z deskriptivní geometrie postaví krov načrtnutý na sáčku od svačiny s centimetrovou přesností. Možná se nám uvedený pohled poštěstí pouze na rekonstrukcích historických staveb z doby dávno minulé. Na druhé straně opracované prvky zhotovené na CNC lince budou umožňovat postavit krov jako stavebnici s přesností o řád vyšší a já jako bývalý učitel matematiky a deskriptivní geometrie budu smutný, že k tomu nebudou potřebovat hlubší znalosti z obou oborů jako jejich předchůdci.
Požadavek 19. století na Vaši školu zněl – připravit mládež na řemeslnickou práci. Co takové zadání znamená v digitálním století umělé inteligence?
Zájem mladých se v dnešní době přesouvá směrem k CNC strojům. Ty, pod vedením zkušeného operátora (programátora), dokáží odvést práci, za kterou by se nemusel stydět žádný řemeslník. Zkracují samozřejmě také čas potřebný na zhotovení výrobku, a to nejen při vícenásobné výrobě. Vývoj nových a dokonalejších strojů pomáhá postupně snižovat podíl lidské práce a zároveň řešit současný a s ohledem na nejbližší budoucnost pravděpodobně i dočasný nedostatek pracovníků. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se od 1. září 2019 náš školní vzdělávací program pro obory zpracování dřeva ještě více zaměřil na nejmodernější technologie pod výstižnějším názvem: „Navrhování nábytku a dřevěných konstrukcí s využitím CNC technologií“.
V Praze mám známou, která se pro oddech od práce u počítače přihlásila na dálkové studium truhlařiny. Máte také takové studenty?
Ano, i u nás se začínají objevovat studenti zejména na neprezenčních formách studia, kteří se vrací k odkazu našich předků a objevují dřevo jako přírodní a uživatelsky příjemný materiál. Ale musím poctivě přiznat, že se jedná spíše o výjimky. Z podstaty věci se s těmito studenty všem učitelům pracuje velmi dobře, neboť u nich nemají problémy s motivací. Jsem přesvědčený, že obraz českého školství poslední doby je způsoben zejména ztrátou motivace již na základní škole a to bohužel nevyřeší žádné peníze, nové budovy ani každoroční novely školského zákona a navazujících předpisů, nebo reformy, „přestavby“ a podobné administrativní kroky.
Jaký typ studentů se k Vám nejvíc hlásí?
V posledních letech se zvyšuje podíl studentů, kteří se hlásí na naši školu proto, že po absolvování školy vidí dobré uplatnění v praxi. V řadě případů svoji roli hraje rodinná tradice, kdy na škole studoval někdo z rodičů nebo prarodičů. Dalším trendem je i dlouhodobější vize zacílená na odbornou vysokou školu orientovanou na stavebnictví nebo zpracování dřeva. Jsem překvapen, že řada studentů prvního ročníku (tj. 16 let nebo 17 let) má reálnou představu o svém budoucím uplatnění, což jsem já i řada mých vrstevníků mnohdy nevěděl ještě v 18 nebo 19 letech. Jsem si jistý, že dnešní mladá generace není vůbec horší, ale naopak je v mnoha ohledech vyspělejší a s daleko větším rozhledem. Pravděpodobně vše můžeme přičíst na vrub moderním technologiím, svobodě cestování a také celkovému životnímu stylu, který je v posledních 40 letech stále se zrychlující.
Máte Vy sám zkušenost s truhlařinou či jiným řemeslným zpracováním dřeva?
Mé zkušenosti s truhlařinou, řemeslem jsou bohužel velmi malé a nebylo by úplně korektní vymlouvat se na absolvování matematicko-fyzikální fakulty. Někdy o sobě bez uzardění prohlašuji, že mám obě ruce levé, a proto obdivuji své studenty za to, co dokáží vyrobit ve školních dílnách nebo jejich úspěchy při realizaci školních zakázek. Dřevo považuji za skvělý materiál, dřevostavbu za nejlepší variantu pro bydlení a spalování dřeva v krbových kamnech za zážitek, který nemůže vyrovnat žádný kanál televizní stanice.
Jak jste se dostal na pozici ředitele školy?
Na pozici ředitele jsem dostal náhodou. Původně jsem měl dělat zástupce ředitele Ing. Lubomírovi Jelínkovi, jednomu z nejzkušenějších a nejlepších učitelů volyňské průmyslové školy. Nejen rok 1989 byl rokem revolučním, ale i následující byl rokem změn ve společnosti. Souhrou řady událostí jsme si s kolegou po vzájemné dohodě své židle vyměnili a já nakonec tuto židli zahřívám dodnes.
Prozradíte nám, co je Váš recept na stabilní ředitelování? Vést školu 30 let je v naší turbulentní době obdivuhodné.
Nemám patent na rozum, ale domnívám se, že klíčem k „stabilnímu ředitelování“ je jistá míra pokory, úcty ke kolegům i ke studentům v kombinaci s přiměřenou přísností, která by měla být spravedlivá, a pokud to je možné, s cílem nikomu neublížit. Ale mám určitě i spoustu chyb, které se i po třiceti letech musím snažit potlačovat. Také musím poctivě přiznat, že jsem měl vždycky mimořádné štěstí na své nejbližší spolupracovníky a skvělé rodinné zázemí.
Kde berete stále motivaci a inspiraci pro svou práci? Po té době už Vás spousta věcí musí unavovat.
Máte pravdu, že s rostoucím věkem a některými rutinními administrativními úkony začínám pociťovat prvky syndromu vyhoření a podléhám myšlenkám, zda nejsem naopak pro naši instituci přítěží. Štěstí práce ve školství jsou mladí lidé, kteří Vás nabíjejí energií a silnou motivací pro mě je využít svých dosavadních zkušeností směrem k novým adeptům, kteří k nám do školy nastupují. Navíc udržet „velkou“ školu na „malém“ městě je neustálá výzva pro nás pro všechny. Mám pocit, že když mi docházejí nápady, tak přijde někdo z kolegů s něčím novým a pomůže mi restartovat energii pro další rozvoj školy, které jsem obětoval celý svůj profesní život.
Co plánujete do budoucna?
Na dveře školní budovy již nezadržitelně klepe 24. ročník mezinárodní konference „Dřevostavby“, kterou budeme pořádat 7. a 8. dubna tohoto roku. Je pravdou, že se nám současně do hlavy velmi intenzivně vkrádají myšlenky na příští rok, kdy oslavíme čtvrt století pořádání jednoho z největších setkání odborníků na dřevěné stavění z celého světa u nás ve Volyni. Do budoucna bychom rádi dokončili vylepšení interiérů školy s cílem vrátit jim původní podobu jako v roce 1933. Následně je před námi výzva společně s městem Volyně rekonstruovat z Norských fondů historickou sýpku a vytvořit v ní muzeum dřevařství. Dalším střednědobým výhledem je postupné omlazení našeho pedagogického sboru, který zestárl společně se mnou a to je pro budoucnost školy úkol z nejdůležitějších.
Nadace dřevo pro život spolupracuje s Vaší školou již dlouho. Vaši studenti bývají jediní zástupci vyšších odborných škol v naší studentské soutěži Stavby s vůní dřeva. Jak je na účast v soutěži připravujete?
Spolupráce s Nadací dřevo pro život považujeme za velmi důležitou právě s ohledem na materiál, který má nadace v názvu a my v obsahu vzdělávání. Spolupráce je velmi intenzivní díky panu řediteli Ing. Stanislavu Polákovi a jeho týmu mladých lidí. Myslím, že pro mě je činnost Nadace dřevo pro život v mnoha ohledech inspirativní a vážím si naší spolupráce. Příprava studentů na soutěž probíhá pod vedením pana Ing. Petra Červeného, který ve funkci zástupce ředitele odvádí podobnou práci jako jeho předchůdce. Nebýt jeho pracovitosti a mimořádných schopností, tak by naše povídání bylo mnohem kratší.
A na osobní notu – pamatujete si, kdy a jak spolupráce s Nadací začala? Můžete sdílet i jakoukoliv jinou vzpomínku či zážitek z naší spolupráce.
Spolupráce s Nadací dřevo pro život začala v dobách, kdy ještě sídlila v areálu České zemědělské univerzity v Praze a my jsme společně s řediteli lesnických škol jezdili na pravidelná setkání s vedení Lesnické a dřevařské fakulty. K prvnímu kontaktu s nadací s výkonným ředitelem Ing. Janem Řezáčem došlo v roce 2006, ale intenzita spolupráce narostla až s příchodem současného ředitele, který dokázal zúročit v činnosti své předchozí zkušenosti úspěšného manažera. Dnes si troufám říci, že existenci školy bez spolupráce s Nadací dřevo pro život si dokážeme jen obtížně představit, neboť v dalším rozvoji využíváme vzájemných zkušeností a můžeme čerpat i z nadstandardních přátelských vztahů.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor s Jiřím Homolkou vedla Terezie Poláková, vedoucí PR Nadace dřevo pro život.
